Jdi na obsah Jdi na menu
 


HOMOSEXUALITA A JINÉ SEXUÁLNÍ ZVRHLOSTI

 

 

Homosexualita a jiné sexuální zvrhlosti

Úvodem

[] Homosexuálové, stejně jako všichni ostatní, >hledají opravdovou lásku<. Opravdová láska skutečně existuje, ale objeví se až když nemáme v sobě nic z toho, co by jí překáželo v tom, aby se mohla ukázat ve své plné, nejkrásnější velkoleposti.“ (michael glatze)

[] Homosexualita není nejpopulárnější proto, že je nejoblíbenější ze sexuálních praktik. Je pouhý nástroj, nejvhodnější degenerační prostředek v rukách Satana pro rozbíjení rodin a mezilidských vztahů, potažmo k zisku co největšího množství duší pro zatracení.

[] Homosexualita je jedna ze silně infikujících kapalin, které se nejlépe šíří v moři, kterému říkáme lidstvo.

Byl jsem připraven tento článek překládat. Napsal jsem prvních pár písmen a vzpomněl jsem si, co kdybych hledal na internetu důsledněji, třeba něco se objeví o tomto případu a já nebudu muset tolik se namáhat, zbytečně ztrácet čas překládáním.

Vyplatilo se to a nyní nabízím trochu mixáž z více zdrojů, protože takto bude náš děj bohatší. Některé zdroje musím překládat, ale v mnohem menší míře.

OBSAH

Úvodem

Konečně svobodný (Michael Glatze)

Malá homosexuální epizoda – hlas lidu

Sex jako zbraň Satana je podán formou PDF dokumentu

Úvahy kolem sexuální zvrhlosti

O hříchu, čili zpytování svědomí kolem smilstva

Několik ukázek ze života svatých

 

Náměty o sexu v bibli a poselstvích je podán formou PDF dokumentu

Co říká Bible o sexuální zvrhlosti?

Ukázky z poselství nebes

(Poznámka: ilustrace v PDF dokumentech jsou z tvorby Štěpána Alberta, jako detaily z jeho obrazu s názvem – Pokušení svatého Antonína.)

 

Michael Glatze byl jedním z čelních představitelů hnutí pro „homo-práva“. Pak se stalo něco zvláštního. Uzdravil se a stal se normálním. Vrátil se k Bohu. Byl osvobozen. „Šlo o největší, nejpodivuhodnější a nejkrásnější osvobození v mém životě.“

Svým krokem odkryl jednu z největších lží homosexuálů, jejich tvrzení, že homosexualita je „vrozená“ záležitost „jedna z variací přírody“ ba víc, je forma stvoření Stvořitele. „Jak mě Bůh stvořil“ je oblíbená fráze, jedna z nejnestydatějších standardních-průpovídek homosexuálů. Pověstný „homo-gen“ o kterém před několika lety všichni mluvili, nenašli.

Bývalého svého proslaveného představitele, který byl vyznamenán velkým množstvím cen, nyní homouši samozřejmě nenávidí a pronásledují.

Následující svědectví napsal Michael Glatze. Zde jsou vynechány nepodstatné detaily, které lze najít jinde na internetu – jsou to různá vyznamenání, atd.

Glatze o homosexuální orientaci říká, že je ze své podstaty chtíčem, který brání lidem nalézt svou vnitřní pravdu.

 

Konečně svobodný“

Poměrně snadno jsem se dostal k homosexualitě, protože v zásadě jsem byl slabý. Otec můj zemřel v mých třinácti letech, matka zemřela, když mi bylo devatenáct. Byl jsem mladý, a puberta se svou novotou, se sexem mě zmátla. K holkám jsem se bál přibližovat a tak jsem se stal zaraženým ve svém homo-erotickém vývoji do chlapského stavu. To mě mátlo stále více, protože přítomnost fyzické touhy a fakt, že jsem se cítil přitahován chlapci mě nutily se někam zařadit. Nakonec ve svých čtrnácti letech jsem si myslel, že jsem homosexuál. Ve svých dvaceti letech jsem přiznal veřejně před svými známými, že jsem homosexuál. Chtěl jsem tak dát „svědectví“, byl jsem přesvědčen, a to jsem chtěl ukázat i upřímně veřejně i pro vzdor vůči ostatním.

Ve svých 22 letech jsem se stal vydavatelem prvního časopisu homosexuálů. Zveřejněný materiál se nacházel v těsném sousedství porno, ovšem byl jsem toho názoru, že pro dosažení většího úspěchu mohu zajít až tam.

V této chvíli se narodil časopis a hnutí Young Gay America.

Když jsme odstartovali magazín, mladí gayové a lesby byli nadšeni. Hnutí dostalo mnoho cen, bylo uznáváno a vyzdvihováno, přitahovalo na sebe pozornost celé společnosti, i média nás milovala. Cenu jedné největší homosexuálně zaměřené organizace nám předával osobně ministerský předseda Kanady.

Často jsem vystupoval v mediích. Natočil jsem i film, který odvysílaly snad všechny televizní stanice, vždyť téma homosexuality je přitažlivá.

S pomocí některých propojených společností jsem také produkoval první dokumentární film o sebevraždách homosexuálních dospívajících, který obletěl svět a posbíral řadu festivalových cen.

Muselo uplynout téměř 16 roků, abych pochopil, že homosexualita není nic mistrovského, ctnostného. Bylo těžké si uvědomit vlastní pocity ohledně homosexuality, protože celý můj život vyplňovala homosexualita a činnost kolem toho.

Mé vykročení do světla ze tmy homosexuálního uvažování o světě, byl ten nejsvobodnější krok, nejkrásnější a nejúžasnější věc, kterou jsem v celém svém životě zažil.

Homosexualita ze své podstaty je pornografická. Je ničivá a v mysli mladých lidí způsobuje chaos, mate jejich právě se rozvíjející sexualitu v přechodu od dětství k dospělosti. Jenže to jsem nevěděl, přišel jsem na to až ve třiceti.

První vydání časopisu YGA bylo okamžitě vyprodáno. Časopis měl nevídanou podporu ze všech stran: od škol, rodičovských sdružení, knihoven, vládních organizací – zdálo se, že se líbí každému. Strefil se přesně do panujícího ducha doby, jehož přáním bylo „akceptovat a podporovat“ homosexualitu.

V roce 2005 mě požádali, abych udělal přednášku v jedné prestižní škole.

Poté, co jsem se viděl na videu, jak na této akci mluvím, poprvé v životě jsem vážně zapochyboval o tom, co vlastně provádím se svým životem a svým vlivem.

Věděl jsem, že nemám nikoho, s kým bych se podělil se svými otázkami, pochybnostmi. Obrátil jsem se proto na Boha. Poslední impulz k tomu mi dávaly žaludeční záchvaty, a častá zvracení, které mě stále více oslabovaly a které vznikly jako odpověď na můj způsob života.

Postupně jsem pochopil, že existují věci, které jsem nikdy nepokládal za možné. Jako například fakt, že vedu hnutí hříchu a mravní zkaženosti. Nechtěl bych, aby moje prohlášení vyznělo tak, že jsem své prozření založil na dogmatu, ať už jakémkoli. Opak byl pravdou. Přišel jsem na to sám.

Částí homosexuální (či spíše homosexualistické) agendy je i to, aby homosexuální lidé absolutně přestali přemýšlet o tom, zda se nestát heterosexuálem, aby to nesměla být ani otázka, kterou si položí, natož pak aby se ptali, zda by se tak skutečně mohli chovat.

Když jsem vážně přemýšlel a modlil jsem se, vyjasnilo se mi, že homosexualita není přirozená věc, ani osvobozující, nýbrž překáží v tom, abychom našli svou pravou identitu. Už pak přestaneme být schopni vidět pravdu, protože homosexualita nás zaslepuje, oklame. Pod vlivem homosexuality si myslíme, že smilnění je přijatelné a je ctnost. Jenže neexistuje homosexuální „touha“ a „vůle“, kterou by šlo oddělit od smilstva.

Tuto pravdu jsem odmítl přijmout, a zpočátku jsem ji zkoušel ignorovat za každou cenu. Pod vlivem homo-kultury a pod nátlakem vedoucích homosexuálů jsem byl přesvědčen, že konám správně. Ale homosexuální „touhu“ vždy provází „chtíč“. Něco mě nutilo hledat pravdu, protože z toho, co jsem zažíval, mi nic nepřipadalo správné. Cítil jsem, že mám v sobě něco, co tam nesedí. Zahleděl jsem do sebe.

Ježíš Kristus nás opakovaně nabádá, abychom nevěřili nikomu jinému, než Jemu. A já jsem to udělal. Náhle se mi rozjasnilo, že Království Boží je zasazeno do srdce a mysli každého člověka. Co jsem tak náhle objevil (co jsem se tak naučil) o své homosexualitě, mě ohromilo.

Když jsem na střední škole poprvé pocítil, objevil své homosexuální touhy, bylo to proto, že jsem pozoroval ostatní kluky. Zcela jasně jsem pochopil, že bych udělal zle, riskoval bych, že bych pokračováním ve svých aktivitách ublížil mnoha dalším lidem. Uzdravování začalo, když jsem poprvé zaměřil svou pozornost na sebe a ne na něco, na co se mi chtělo. V této chvíli jsem objevil, jak jsem závislý, jak trpím díky té závislosti.

Pojem abnormální znamená „to co nás zraňuje, co zraňuje normalitu“. Přirozený stav znamená, že jsme v dokonalé harmonii se vším, co je. Homosexualita nás vede z našeho přirozeného vztahu do stavu věčně nenaplněné touhy po vnějším, tělesném objektu, do touhy, kterou si nikdy nemůžeme uspokojit.

Pokaždé, když přišlo pokušení, abych se vrátil ke zvrácenosti, zkoušel jsem ho nepotlačit, nýbrž si ho uvědomit sám před sebou; zastavil jsem se a zabýval jsem se tím. Takové pokušení jsem nazval pravým jménem a čekal jsem, aby pomocí mé modlitby odešlo samo. Tak se to stalo pokaždé.

Je obrovská a zásadní propast mezi povrchním okouzlením sebou či jinými a opravdovým obdivem a láskou.

Jestli se máme úplně rádi, přestaneme, abychom nebyli zotročeni touhou po smilstvu.

Naše sexuální impulzy se stanou přirozenou součástí našeho bytí, a budeme osvobozeni od neurotické pomatenosti. Homosexualita nám brání v tom, abychom pronikly do hloubky, vzdálené od povrchnosti a sobecké touhy. Ve svých důsledcích se stane, že mnozí se pak míjí se svou pravou vlastní podstatou, svým „Já“ darovaným každému Bohem.

Tato pomatenost, tento pud žene homosexuály k tomu aby nárokovali respekt, souhlas, povolení právního řádu. Mnoho homosexuálů si to myslí zcela vážně, jako například i já, jejich vůdce jsem tak cítil, že konám správně.

Jejich povrchní touhy jim brání v tom, aby se dostali do své hloubky, do své pravé identity. Jinými slovy, jejich homosexualita je brzdí v tom, aby hledali a nalezli pravdu.

Boj za dosažení „práv“ a zvláště když jednou budou zaneseny do právního řádu, povede tam, že mnozí již nebudou mít příležitost poznat sami sebe; své „Já“, který je obraz Kristův, který jsme dostali darem od Boha.

Homosexualita u mne začala, když mi bylo 13 roků, a skončila když jsem dokázal sebe odizolovat od vnějších vlivů homo-propagandy, a soustředit se intenzivně na vnitřní pravdu. Tedy skončila, když jako třicetiletý jsem objevil Bohem darovanou velikost a hloubku svého Já.

Mnoho lidí žijících pod panstvím homosexuality či jiných oplzlostí, považují Boha za nepřítele, protože jim ukazuje, čím a jakým by se měli stát ve skutečnosti. Tito lidé raději zůstávají v „nešťastné nevědomosti“ a ty, kteří jim vysvětlují pravdu, umlčují svým vzdorem, například odsuzováním, nálepkami druhu: „rasista“, „hrubián“, „zlovůle“, „diskriminace“. Častují druhé nadávkami. Je těžké se vyléčit z ran, které způsobí homosexualita.

Pomoc je nepatrná, sotva postřehnutelná, veřejná podpora téměř neexistuje. Ideologové homosexuality ve své zaslepenosti zanechávají za sebou hotové spáleniště. Kdo jim chce pomoci, toho považují za nepřítele a bojují proti nim. Hází na ně špínu, mají je za podlé, posmívají se jim, umlčují je rétorickými cvičeními, nebo je kriminalizují pomocí překroucených zákonů. Sám jsem byl pokořen a snášel nesouhlas všech, kteří mi v té době byli blízcí a nepřáli, abych našel svou pravdu.

Součástí homo-agendy je, přesvědčit lidi, aby si nekladli otázky ohledně svého chování a správnosti takového chování.

Mé vykročení do světla ze tmy homosexuálního uvažování o světě, byl ten nejsvobodnější krok, nejkrásnější a nejúžasnější věc, kterou jsem v celém svém životě zažil. Setkal jsem se pak mnoha uznáními společnosti, společenskými úspěchy, když se mi podařilo „vycouvnout“ z homo-vlivu.

Smilstvo vyvlastní naše tělo, „přikovává“ naši psychiku k zevnějšku, fyzickému tvaru jiné osoby. Homosexuální pohlavní akt (tak jako každá sexuální zvrhlost) nikdy neuspokojí dostatečně, protože je to jen jakási neurotická procedura.

Normalita je normalita. Říkají tomu tak z dobrého důvodu.

Abnormální znamená to, co „způsobuje nám škodu a škodí normalitě“. Homosexualita nás okrade o normalitu, o naši sounáležitost s přírodou. Homosexuálové, stejně jako všichni ostatní, „hledají opravdovou lásku“. Opravdová láska skutečně existuje, ale objeví se až když nemáme v sobě nic z toho, co by jí překáželo v tom, aby se mohla ukázat ve své plné, nejkrásnější velkoleposti.

Nemůžeme doopravdy být sami sebou, pokud naše hlava a touhy jsou v jakési spirále začarovaného kruhu a skupinové mentalitě, která se zakládá na chráněné, zákonem dovolené vyžité chlípnosti, a je tam uvězněna.

Bůh mi vyšel vstříc, když jsem byl zmatený, ztracený a sám. To dělá se všemi, kteří mu to dovolí. Bál jsem se, když jsem měl pochybnosti o svém chování a o sobě všeobecně a nevěděl jsem, jak dál. Sdělil mi Bůh v mých modlitbách, že se nemám čeho bát, jsem konečně doma. Jen jsem musel udělat očistu ve své hlavě, pořádek v sobě a vykonat jakousi duševní hygienu.

Jsem přesvědčen, že v zásadě každý zná pravdu, tuší či vnímá ji kdesi úplně vevnitř ve svém nitru. Myslím si, že to je právě ten důvod, proč tak děsí řadu lidí křesťanství. Protože uvnitř cítí, že se setkali s pravdou a že ta pravda jim sahá na svědomí, které máme všichni. Svědomí nám pomáhá vyřknout co je správné a co není. To mnozí nechtějí.

Uzdravit se z hříchu a nevědomosti může každý, ale nejdřív se musí osvobodit z myšlenkových vzorců, které dnes ovládají lidstvo stylem „rozděl a panuj“.

Ač hodně se mluví o pravdě, o dobru, o správnosti a především o svobodě a svobodném bytí, ve skutečnosti to vůbec nechtějí, protože cítí, že to přináší sebou změny a zčásti radikální změny.

Pravda nás ovšem vždy osvobozuje. Posouvá nás stále blíž k opravdovému lidskému bytí, místo toho, aby nás vzdalovala. Můžeme se dnes bavit o lidských právech pro homosexuály, která jsou příkrým opakem lidských práv. To proto, že zmatek v jejich hlavách smíchá dobré s falešným a nedovolí jim pak rozeznat z čeho pramení lidskost a lidské bití. Vycouvnout z hříchu a nevědomosti je možné kdykoliv.

Sexuální pravdu vzdálenou od ideologických deformací – jako například sexuální revoluce – je možno nalézt. Ten kdo ji hledá, musí být ochotný přijmout, že projevujeme lásku k lidstvu, když si zakážeme, odřekneme takové druhy chování, které škodí našemu životu.

Sexuální pravdu je možno nalézt, pokud chceme a dokážeme připustit fakt, že naše kultura podporuje a vnucuje nám chování, které ubližuje životu. Pocit provinilosti by nám neměl sloužit jako záminka k vyhýbání se nepříjemným otázkám.

 

Homosexualita mi vzala téměř 16 let mého života, vnutila mi život zatěžkaný kompromisy, sebeklamem a lží. Díky své vlastní medii a vůdčí pozici jsem to v celé šíři podporoval, šířil a tím jsem přivedl na scestí hodně mladých lidí. I v celostátních mediích zaměřených na děti, jsem hlásal vždycky nějakou lež.

V evropských zemích se homosexualita považuje za natolik normální, že dětem na základních školách dávají „gay“ knihy do seznamu povinné četby.

Polsko, země, pro kterou je zničení vlastního národa působením vlivů zvenčí až příliš živou vzpomínkou, se odvážně staví na odpor Evropské unii, která se snaží indoktrinovat děti Poláků homosexuální propagandou. Evropská unie na oplátku nazvala polského prezidenta „odporným“.

Já sám jsem byl pěkně dlouho odporný, i když přesně opačně. Se svou vinou se pořád vyrovnávám.

Jako vůdce hnutí za práva homosexuálů jsem měl mnohokrát možnost promlouvat k veřejnosti. Kdybych tak mohl vzít zpět věci, které jsem říkal, udělal bych to hned. Nyní již vím, že homosexualita je chtíč a pornografie. I to vím, že každý může sebe osvobodit z těchto řetězů. Nezáleží na tom, jak smutný příběh mají, nakolik jsou přesvědčeni, jak medové hlásky mají. Viděl jsem, vím kde je pravda.

Jestli nám Bůh zjevil pravdu, nedal nám ji bezdůvodně. Je tu proto, abychom mohli být sami sebou. Abychom naši opravdovou přirozenost rozeznali a mohli žít jako boží obraz a tím mohli tvořit svět.

To co říkám, nejsou lákavé lživé obrazy, nebo divné ideály snů, které nabízí homosexualita, nýbrž je to pravda.

Nedokážeme sebe ze dne na den osvobodit od všech hříchů světa, ovšem je to možné a stane se, jestli my se nepostavíme na odpor této očistě. Bůh na konci vždy zvítězí - kdyby vám to ještě nedošlo.

 

Malá homosexuální epizoda – hlas lidu

Tento malý příspěvek by mohl mít víc názvů. Rozhodl jsem se ho napsat, protože je pravdivý příběh a dává nelíčený pohled do situací, kdy se objeví homouš „menšinový objekt“ mezi normální, zatím většinou. Vzpomněl jsem si na to, když jsem zavadil v předchozím textu o slovo „odporný“.

Letos v létě jsem byl na výletě se svou dcerou v Ostřihomi, městečku v Maďarsku, bývalém královském sídle krále Štěpána. Mají tam sympatickou tržnici s pestrou nabídkou všelijakých dobrůtek od domácích kvalitních masných výrobků až po nejrůznější zeleninu první třídy. Ale i předměty lidové tvořivosti, nádobí, elektroniku a výčet by mohl být téměř nekonečný. Dcera ráda chodí po tržnicích všech měst, tak jsme se tam vydali. Tato tržnice je pojatá tak, že je zasazená v uličce, stoly jsou v řadě po obou stranách a uprostřed je prostor široký, že by mohl tam projet i náklaďák. Tudy chodí davy kupujících. Splynuli jsme s davem, dívali se na všechno. Dceru zajímaly ovoce a zelenina a já se díval raději po lidech, po tom lidském mumraji, jak se zvláštním způsobem mravenčí. Jako past na oči mi byli i prodávající. Tržní báby a mezi nimi méně mužů. Jestli vás neláká až tak jejich zboží, zjistíte, že ty baby mají oči všude, všechno vidí, všechno vnímají, všechno ihned odevzdávají těm vedle a odnaproti. Přitom nepadne ani slovo. Chlapy to neumí a s těma očima proto nekomunikují. Většina prodávajících je již v úctyhodném věku.

Hle, a co se nestalo, vidím v těch očích, že se něco zvláštního děje. Na první pohled nic, tak mi bleskem napadá že kdesi ještě docela daleko se může přibližovat jakási revize na ně, či co jiného vlastně? Pozor! Na obzoru je menšinový objekt! Proplouvá tiše uprostřed davu kupujících. Zbystřím sluch a tržní báby tiše syčí mezi zuby „lůzo!“, jinde zase, „že se nestydíš!“ a další pestřejší slova vyřknuta tiše, polohlasně, syčivě, nevrle mířená na tento menšinový objekt. Všechny poznámky laděny ve své síle ani víc, ani méně, než aby došly právě do jeho uší. To stačí. Jde hubený pán tak asi kolem třicítky, vyšší postavy, s velice obnošenou modravou, velkou umělou růží na klopě náprsní kapsičky, s cupitavými kroky, na nohou dámské střevíce s poměrně špičatými a vyššími kramflíky. Má sukni „cudně“, dlouhou až pod kolena a vyholené nohy. Homosexuál jde, hlavu má vztyčenou, pohled jeho míří nad horizont a očima nezavadí ani doprava, ani doleva. Se svou kolébavou chůzí, kterou mu způsobily zřejmě ty střevíce, byl náhodou zrovna v mé blízkosti, když už mu ty syčivé zvuky začaly nesnesitelně vadit a mohutným, přitom rádoby ženským hlasem do éteru před sebou zařval „odporní, shnilí Ostřihomští“. A šel tak dál, nyní již jako sloup, který není stavěn proto, aby se otáčel, nýbrž pyšně nesl své břímě, tu „nekonečnou krásu homosexuálního bytí“. Jakápak pokora. Jsem sloup a to musím všem ukázat.

Co muži za svými stoly? Každý se tvářil, že toto divadlo nevnímá. Najednou ani po zákaznících netoužili, jen dělali to, že za minutu stokrát přehodili nějaké malé zboží, co měli zrovna po ruce, jednou doprava a zase doleva a zase doprava. Bylo na nich vidět, že se za cosi stydí a hlásku nevydali. Ostatně bylo jasné, že měli to zkusit! Tyto ženy neřekly ani zlomek z toho, co nachystaly tomu „menšinovému chudákovi“, rádoby ženě. Jedno ceknutí a mohlo by se to měřit v hodinách, co by dostali za přednášku na tak povzbudivé téma.

 

 

480-doporueni.jpg

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA