Jdi na obsah Jdi na menu
 


VE 3. SVĚTOVÉ VÁLCE VE SNU

JEDNA NOC A JEDEN MĚSÍC VE TŘETÍ SVĚTOVÉ VÁLCE VE SNU

 

Tyto řádky píšu v roce 2015. Bohužel nezapsal jsem si datum mého snu. Odhaduji, že se odehrál asi před čtyřiceti lety. Tvrdím o snech, že si o nich může kdokoliv myslet cokoliv, ovšem tvrdit nemůže nikdo nic. Již za mlada jsem měl ve zvyku zaznamenat neobyčejné děje na cárech papíru, které jsem vždy někam strčil, aniž bych sledoval nějaký ukládací systém. Proto se mi některé zápisy ztratily, jiné jsem nečekaně objevil a zas někam šupl.

Dlouhá léta jsem myslel na tento sen, ale zápis se někam propadl. Nyní jsem ho našel a s údivem jsem ho četl. V naději, že se najdou lidé, kteří z toho něco užitečné vytěží, dávám k všeobecnému vědění.

Takto opisuji můj starý rukopis o snu.

Nečekaně, a s nevídanou rychlostí překvapily letadla nepřítele celý stát.

Mohlo být kolem poledne, kdy lid po dopolední únavě se chystal trochu si odpočinout.

Vetřelci nezpůsobili smrt každému a i když ano, ne okamžitou. Nebombardovali, nestříleli. Vysílali do velkých vzdáleností kolem sebe záření (rentgen?, laiser?, něco jiného?) těžko říci jaké. Tyto na okamžik vypuštěné paprsky buď přímo zasáhly člověka, nebo zůstaly ve vzduchu, ale konečný výsledek byl během krátkého času stejný. Nejdřív trpěli či umřeli ti, kteří byli nejblíž zdroji, nebo staří, kteří umírali jakoby přirozenou smrtí.

Později jsem se dozvěděl, že rozdělovali svět na státy a státy na předem určené zemědíly, a dle této strategie se šířili.

Používali univerzální sdělovací systém, nebo němčinu. Mezi nimi byli ruští špioni, kteří byli vybaveni stejně dokonale, jako němci.

 

Po letadlech přijížděli na různých zvláštních přepravných zařízeních dobyvační skupiny. Také vyskakovali z letadel pomocí padáků. Někteří měli motorová vozidla. Stačilo pět-šest takových samozvanců, aby seskupili tisíce lidí místního obyvatelstva. Tito podmanitelé byli většinou starší lidé. Místo tradičních zbraní měli krabičky, které obyčejným otevřením dokázaly vážně pustošit na větší vzdálenosti. Jeden druh krabic dokázal rychle léčit, druhý zase okamžitě ničit. Léčili hlavně svoje lidi.

Prvořadým úkolem chemických prostředků od první chvíle bylo, vyvolat tělesnou i duševní únavu, omezovat množení lidského pokolení, a tlumení či znemožnění schopnosti myšlení. K tomu, aby ztracené schopnosti někdo opět nabyl, stačilo krátké ozáření z užitečných krabic.

Lidé ve velkých skupinách, (sto či tisíc) vysedávali po širších náměstích, na ulicích a čekali na svůj osud. Mnozí zemřeli tak ve stoje či vsedě bez pocitu bolesti či hladu.

Staří, těch cizích dohlížejích skupin, docela v klidu, dbali na to, aby se nikdo nezatoulal, a když někdo zemřel, aby nepřekážel ostatním svým mrtvým tělem. K tomuto účelu použili velikou plachtu, která byla potažena vrstvou zvláštního materiálu, který během půl hodiny biochemicky rozložil tělesné pozůstatky, včetně kostí, v kapalinu, a přitom zajistil dokonalou dezinfekci.

Někdo mi strčil tajně do ruky krabičku podobných schopností. Netrvalo ani půl minuty, když jsem si uvědomil, že mi mokvá ruka, že ta krabička rozkládá pleť na mé ruce.

Pokud šlo, snažili se shromažďovat lidi v blízkosti domů, protože potřebovali domy k tomu, aby tam rychle namontovali, postavili svá nejrůznější zařízení.

Zde vlastně začal život budoucnosti. Aby zařízení bylo použetelné, rozdělili nás na tři skupiny. Na dárce krve, na dárce spermií, na pracující. Mě přiřadili k dárcům krve a ti, kteří stáli kolem mě, mi řekli, že odtud se nevrátím živý.

 

Budova, která čekala na mne, ve které bylo připraveno zařízení pro mne, byla několikapatrová, s hustou sítí chodeb, a se spoustou drobných místností.

Přitom jak jsme čekali na svůj osud, sem-tam odcházel od nás některý našinec s odříznutým, odkrojeným svalstvem z ruky, ze stehna, z prsou. Šli bez bolesti, bez obav, že vykrvácí, divili se sobě, i nad počínáním cizinců. Šli z neznáma do neznáma. V té osudné místnosti, kde jsem čekal já, byli jsme bez dozoru a byl jsem v dlouhé řadě s mnohými ostatními. Snad ani nebylo potřeba hlídat, protože jsem měl dojem, že všichni se v klidu poddali svému osudu a čekali bez známek neklidu, bez stížností, aby se stali součástí biochemických reakcí.

Protože krví postříkané zdi nebyly o nic příjemnější na pohled než ta krev na zemi, po které jsme šlapali, nebo která se mixovala ve skleněných nádobách, poodešel jsem kousek. Se zájmem jsem se díval, jak tam usilovně pracuje kolem toho všeho jediný člověk, který byl přitom tak klidný, jakoby byl zaměstnancem u stroje vyrábějící ovocné šťávy, a ne jako škůdce a likvidátor lidí.

 

Tento stroj byl jako článek v řetězci výroby vysněné nové generace. Zkrátka laboratoř na výrobu lidí. Produkuje denně desítky lidí, kteří budou jedinými nositeli budoucího života. Chemií se narodí, chemií pracují, chemií zemřou.

Aniž bych nechal sebou cokoliv vyvádět, rozhodl jsem se odejít z této místnosti. Nikdo mě nezastavil. Začal jsem se toulat chodbami, vyzvídával jsem, kde kdo co dělá.

Čirou náhodou jsem se dostal do místnosti dárců spermií, protože opět u otevřených dveří pracoval muž, který byl tak zabrán do práce, že neviděl ani neslyšel. Byla s ním také žena kolem čtyřiceti roků, která si mě ihned všimla.

Ptal jsem se jí, jaké mají představy o současnosti a budoucnosti. U témy na přítomnost se zaměřila na mne a řekla, že vzhledem k mému mládí by byla škoda mě okleštit pomocí strojů. Beztak je málo dobyvačných mužů a pro spoustu práce ani není čas se starat o nepoměrně větší skupinu žen.

Nabídla mi práci ošetřovatele, a zavedla mě do místnosti, kde bylo asi dvacet postelí se dvaceti spícími mladými dívkami zakrytými čistým sněhobílým ložním prádlem.

Než jsme se dostali do zmíněného pokoje, měli jsme dostatek času na to, abychom si řekli pár slov o stavbách budoucnosti. Řekl jsem jí, že bych raději pracoval jako pracovník, konkrétně jako projektant, protože to bych dělal s největší láskou. Proto jsme odešli od tohoto pokoje zpět do přírody, ovšem jen do místa pro nás vyčleněného, kde mezi budovami byly jezera a parky s okrasnýmí rostlinami.

Přijal jsem za svůj úkol, že budu projektovat takový styl, který si oni vysnili, neboli pokračovat v secesním stylu jak v architektuře, tak i v umění. Zde jsme se rozdělili a mohl jsem zapomenout na úkol ošetřovat. Byl jsem volný. Sotva jsem zvedl svůj zrak, ztratil jsem svůj klid, protože jsem zjistil, že jsem obklopen kolem dokola velkými budovami. Byly sice vzdáleně, ale i tak mě to svíralo.

Znovu mě přemohla zvědavost ohledně jejich tajemství a také po svobodném světě a doufal jsem, že uniknu svému zotročenému osudu.

Proto jsem vešel do jiné budovy, kde byla opět spousta chodeb a místností, ovšem všechno jaksi prostornější.

Zde chodit bylo životu nebezpečné, protože do zámků byly vmontovány poplašná zařízení a také zařízení zabíjející člověka svým vyzařováním. Za těmi dveřmi byly schovány úschovny atomové energie a k tomu podobné věci, aby pak sloužili k vytváření rozmanitosti budoucího života.

Mimo to, nebyl jsem sám, který šmátral, slídil po takových tajnostech s cílem zneškodnit vše škodlivé. Naštěstí nebezpečná místa vydávala zvuky a tím větší, čím víc jsem se k nim přibližoval. Vzpomněl jsem si, že mám krabičku, která ředí organizmy. Otevřel jsem ji a přibližoval ji k zámku. Dveře se jakoby vzteklele a bezmocně otevřely. Vevnitř byla obrovská záře a byl slyšet praskot různých nádob.

Rychle jsem odskočil od dvěří, přitom jsem pocítil bolestné píchnutí po celém těle. Jak jsem byl mimo dosah, vše ihned přestalo. Dveře zároveň mě přestaly ohrožovat. Pro jistoutu jsem je sundal z pantů a použil je jako štít před dalším nebezpečím.

Můj plán se mi podařil, protože pomocí dveří jsem dokázal stejně zničit další dvoje dvěře u jiných místností.

Tak jsem se postupně dostal k muži, který měl stejné plány jako já, jenže měl jiné zařízení. Jeho už ale honili a neměli jsme dojst času na plkání. Jak se dozvěděl kdo jsem, strčil mi do ruky větší krabici a dovolil, abych šel s ním, protože lépe zná celý objekt než já. Pomocí těchto krabic jsme byli v bezpečí a mohli jsme špizovat nepovšimnutě skrze klíčové dírky dveří či skrze skleněné dveře, jak pracují skupiny zajímavých lidí v lidových krojech. Krásné ozdoby na krojech byly vytvořeny modrotiskem.

Pak jsme se dostali z druhé strany budovy na opuštěnou silnici, kde můj společník mi prozradil, že náš tábor má také tuto techniku, ovšem pouze pro ilegální špionážní skupinu, jejíž členem je i on. V tom jsem se probudil.

Od té doby věřím, že spisovatelé pohádek, režiséři, umělci, a podobně, kteří nám sdělují něco neuvěřitelného, většinou mohli svůj námět vidět či slyšet formou snů. Například nikdy nezapomenu na film, který jsem viděl v padesátých letech. Tam špioni používali běžně mezi sebou mobilní telefony asi v takové pohodě jako my nyní.

Co je ale důležitější? Ve velkém varování Ježíš nás upozorňuje, že nohsledi satana, zastánci nového světového řádu jsou tak vybaveni, že nebýt Boha, jsou schopni zotročit celý svět a odtrhout naši duši od Boha, čili likvidovat člověka kompletně.

Víc než ty jejich krabičky jsou silnější, účinnější modlitby Božího lidu.

Jestli jste někdo nelyšeli, připomínám, že již před mnoha lety změřili svými přístroji vědci sílu modlitby křesťana. Tvrdí, že jsou silnější než výbuch atomové bomby. Nenechme si vzít víru a s vírou se modleme tak, jak nás žádá náš milující Bůh.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA