Jdi na obsah Jdi na menu
 


POHÁDKA JAKO DETEKTIVKA

POHÁDKA JAKO DETEKTIVKA

 

(detektivka jako pohádka)

 

Možná, že bych měl začít tak, že – bylo kde nebylo, byl jednou jeden, nebo vlastně teprve má být jeden. Vlastně bude jich asi víc. Takže jak to vůbec je?

Vidím tam mrtvoly ale krev z nich jaksi neteče. Být vámi, dál bych to ani nečetl, vždyť tam budou umírat hodní lidé.

Upozorňuji každého, mám bujnou fantazii. Ti, kteří zde vraždí, také se spoléhají na svoji nápaditost a hlavně na nebezpečně podlý přístup při své neblahé činnosti. Nejenže škodí, ale chtějí mít i škodolibý posměch ze svých křiváren.

Nic nového pod sluncem. Někdo druhého píchne nožem, druhý do něho za velkého třesku pošle kulku ze své pistole, jiný ho něčím těžkým bací do hlavy a chvíli si myslí všichni, že to tak muselo být, že to tak bylo dobré. Ale jen chvíli.

Jsou i jiní vrahové, nebezpečnější. Ti tu svou vraždu plánují tak, aby byla neviditelná, nerozluštitelná. Aby sami mohli stát v davu lidí kolem mrtvého a předstírat upřímnou soustrast. Kde se tomu učili? Přece v kuchyni satana. Tam toho je nepřeberné množství.

Například víme o lidech s natlučeným hřebíkem v lebce, o propíchnutých pletací jehlou, atd.

V jedné detektivce jsem četl, že ten šikula uměl vyrobit vzduchovku s mnohem vyšším atmosferickým tlakem, než ta běžná. Jako náboje použil jehly. Tou když někoho trefil (a to tedy trefil, proto to byla detektivka) ta jehla prolítla tělem člověka i přes případné kosti a spadla na zem asi sto metrů dál na opačné straně postřeleného. Opakuji, nezůstala v těle, protože měla mnohonásobně větší rychlost, než obyčejná kulka z běžné palné zbraně.

Už mě to začíná nudit a přitom teprve přichází to nejlepší.

Nevím, jestli se to odehrálo v roce 2015 nebo 2019, vím jenom že to bylo asi méně než 2020 nebo 2025. Tehdy přišel za mnou jeden takový tichý odstřelovač. Tichý proto, že tato jeho zbraň nevydá zvuk, nýbrž si jenom jakoby povzdechne. Proto ten náš odstřelovač mohl pracovat z několikametrové vzdálenosti aniž by budil pozornost. Mohl stát za stromem, ležet pod autem v montérkách (předstíraje, že spravuje podvozek), za kamarádem, který dělal že si čte noviny, ze střechy vhodné budovy, atd.

Nechlubil se mi, spíš se stěžoval, že se musel narodit zrovna do období pronásledování křesťanů na konci časů. A jsme u toho. Z toho můžeme vyvodit, že na konci časů v době pronásledování křesťanů bývá zvykem vždycky používat vzduchové pistole s náboji v podobě jehel.

Prý pracoval na příkaz z vyšších míst a tentokrát měl za úkol stát nepozorovaně u východu z kostela a trefit každého, kdo prošel dveřmi. Ten hned nepadl, pouze pocítil jakési nepochopitelné píchnutí a šel dál více či méně kroků. Záleželo na tom, kde byl zraněn.

Aby to nebylo nápadné, měl za úkol občas střílet, zahalen noční tmou, i u východu z diskoték a barů, aby ta věc byla záhadnější. Prý s tím nebyl problém, protože dostal tučnou odměnu za každou mrtvolu, protože ono šlo o tichou genocidu lidstva na zemi. Víc dostal za oběť před kostelem.

Často pomáhal u svých obětí jakoby křesťan, volal sanitku a také se přetvařoval na kamaráda či příbuzného a mluvil s lékaři o diagnóze. Většinou prý nezjistili rentgenem nic. Nejpohodlnější bylo to svést na infarkt či selhání vnitřností vlivem stáří.

Prý udělal vážnou chybu dvakrát. Jednou, když střelil do člověka, u vchodu do kostela, ve chvíli, kdy měl za sebou víc lidí. Tak se stalo, že sice prostřelil čtyři osoby, ale střela zůstala v kyčelní kosti jednoho inženýra, který brzy se dovtípil v nemocnici, o co kráčí.

Druhý nepovedený případ měl se starou paní, které prostřelil jedno koleno, a střela se zapíchla a jaksi se zapekla v kovové protéze druhého kolena. A jako na potvoru, ležela vedle toho zmíněného inženýra na nemocničním lůžku. Tak se to dostalo do sdělovacích prostředků, ale jaksi rychle utichlo i tam.

Co nejméně chápal, bylo to, že ta stařena tu ránu přijala s úsměvem a mluvila o oběti za ty, kteří Boha nemilují. O tom hodně musel přemýšlet, nakonec vlivem dalších reakcí z křesťanského světa došel k názoru, že chyboval. Nakonec se vyzpovídal u faráře, kterého dlouho měl na mušce a jaksi mu to nikdy nevyšlo.

Za to jeho obrácení ho ze strachu jeho kumpáni, kteří vraždili stejně jako on, rychle sprovodili ze světa a pak mi mohl asi ve snu, či kde, to všechno povyprávět. Jeho tvář bych dnes asi nepoznal, ovšem moc dobře si pamatuji, že byl pěkně vykrmený. Nebyl to žádný hubeňour.

Řekl mi to v roce asi 2018 s tím, že věděl předem, že si to pro sebe nenechám v roce 2012, protože se budu snažit varovat lidi pro následující roky, abych zachraňoval tak další životy.

Doufám, že ta detektivka jako pohádka – vlastně pohádka jako detektivka, nebyla dlouhá a na pár roků zanechá stopu v mysli toho, kdo ji četl. Víc roků asi nebude potřeba.

 

 

 

sup-547.jpg

 

 

zik558.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA