Jdi na obsah Jdi na menu
 


LUCRECIA NAPSALA DOPIS PAPEŽI FRANTIŠKOVI

 

 

Lucrecia Rego de Planas napsala dopis papeži Františkovi

(původní zdroj: www.katolisches.info – 21. říjen 2013)

(druhotný zdroj pro tento překlad: www.katolikus-honlap.hu 26. říjen 2013)

 

 

„Má rád, když ho mají všichni rádi“

Dopis jedné katoličky papeži Františkovi

 

 

„Jedna mexická katolička, Lucrecia Rego de Planas, matka více dětí, a která dlouhé roky zná papeže, 23. září 2013 napsala docela osobní dlouhý dopis papeži Františkovi, ve kterém postěžovala na svoje trápení které cítí díky jeho pontifikátu a způsobu, jak praktikuje Petrův úřad. Dopis je současný dramatický dokument, který svým významem nezaostává za psaními svaté Hildegardy či svaté Kateřiny Sienské.“

„Rego de Planas ve svém dopise se zmiňuje nejdřív o svých častých setkáních s kardinálem Jorge Mario Bergogliem v různých městech Severní a Střední Ameriky „za uplynulých 12 roků“ na konferencích, na církevních setkáních a duchovních cvičeních, které ji umožnily, aby několik dnů spala pod jednou střechou, jedla tatáž jídla, ba i použila tentýž psací stůl, který Bergoglio.

Po odeslání dopisu do Vatikánu, Rego de Planas zveřejnila svoje psaní i na svém blogu. Z Říma ještě nedostala odpověď. Zde je plné znění dopisu.“

 

 

„Můj velice milý papeži Františku!

Mám velkou radost z toho, že tě mohu pozdravit.

Zřejmě si mě nebudeš pamatovat, což také chápu, vždyť denně potkáváš tolik lidí a jistě nebude pro tebe lehké abys každého si pamatoval, s kým jsi hovořil, či byl spolu v některých chvílích svého života.

Za uplynulých 12 roků jsme se setkali mnohokrát ve městech Střední a Východní Ameriky při příležitosti na různá témata (komunikace, katechizmus, výuka) církevní schůzky, setkání, kongresy, které mi umožnily, abych strávila s tebou několik dnů pod stejnou střechou, kde jsme spali pod stejnou střechou, kde jsme sdíleli tentýž jídelní stůl i psací stůl.

Ovšem v těchto časech jsi byl acibiskupem v Buenos Aires, a já byla ředitelkou jednoho z čelních katolických vydavatelství. V současnosti jsi se stal – ne víc a ne míň – než papežem, zatímco já jsem matka ve své rodině, křesťanka, která má velice dobrého manžela a devět dětí. Manžel dává hodiny matematiky na univerzitě, a snaží se dle svých možností spolupracovat s církví z místa, kam ho Bůh postavil.

Pamatuji si, že při setkáních v průběhu let, jsi mě víckrát vyzval abych tě tykal: „Dcero, oslovujte mě tak, že Jorge Mario, vždyť jsme přátelé!“ na co já vyděšeně odpovídala, že: „Za žádných okolností, pane kardinále! Bůh mě chraň, abych se tykala s kterýmkoliv představeným na zemi!“

Nyní již mám odvahu tě tykat, protože již nejsi arcibiskupem v Buenos Aires, nýbrž papežem, mým papežem, sladký Kristus žijící na zemi, ke kterému se obracím s takovou důvěrou jako ke svému vlastnímu otci.

Rozhodla jsem se, že ti napíši, protože trpím a potřebuji, abys mě utěšil.

Vysvětlím ti, co se odehrává ve mne, a budu se snažit co nejkratším způsobem. Vím, že rád utěšuješ trpící, nyní já jsem jedna z těch které trpí.

Když jsem se poprvé setkal s tebou, jako s arcibiskupem, pak i později v průběhu když jsme byli spolu, bylo mi nápadné a znejistilo mě to, že jsi se choval jinak než ostatní arcibiskupové a biskupové. Abych zmínil několik příkladů: Ty jsi byl jediný, který si neklekl před svatostánkem a ani po proměnění. Jestli každý biskup měl mitru či reverendu, protože to vyžadovaly pravidla setkání, ty jsi přišel v kněžském civilu a kolárku. Jestli oni si sedli na místa předem připravená pro biskupy a arcibiskupy, ty jsi často nechal prázdné to místo, které bylo rezervováno pro arcibiskupa Bergoglia a seděl jsi kdesi vzadu s těmito slovy: „Zde je mi dobře, tak se cítím lépe.“

Jestli ostatní přijeli vozem, který odpovídal důstojnosti biskupa, ty jsi se přiřítil nejpozději, plný dojmů a s velkým hlasem jsi líčil novinku ze svých zážitků, které jsi získal cestou v hromadné dopravě.

Když jsem viděl tyto věci – myslela jsem si: „jaká ostuda, že je vypráví“ - řekla jsem si pro sebe potichu: „Ach jaká touha po nápadnosti! Jestli člověk chce být opravdu pokorný a obyčejný, není-li lépe se chovat jako ostatní?“

Moji argentinští přátelé, kteří též viděli tato setkání, všimli si moji rozpačitost a řekli: „Nejsi sama, koho ruší tohle. Nás také mate, protože víme, že má čisté zásady, a v oficiálních diskusích projevuje silné přesvědčení a jistotu, která odpovídá nauce církve a tradici. Je smělý a věrný zastánce učitelského úřadu. Zároveň má rád, když se líbí všem, když je s každým zadobře, čili chce splňovat očekávání všech. Proto se stane, že jeden den v televizi mluví proti potratům, druhý den na tamtéž televizním kanálu se představí jako člověk, který žehná na Palazza de Mayonu feministům, zastáncům potratů. Umí přednášet fantastické řeči proti svobodným zednářům, a za několik hodin večeřet a ťukat s nimi v „Rotary Clubu“.

Milý můj papeži Františku, ano, byl to on, ten arcibiskup Bergoglio, kterého jsem mohla poznat blíže. Jeden den nadšeně mluvil s biskupem Duarte Aguerem o ochraně života a o liturgii, a ještě v ten den během večeře stejně nadšeně plkal s Msgr. Ysem a Msgr. Rosoa Chávezem o místních společnostech a o obrovských překážkách, které jsou skryté v dogmatickém učení církve. ….. Jeden den je přítelem arcibiskupů Cipriani a Rodriguez Maradiaga, který jedná s nimi o ctnostech podniků a proti ideologii New Age, pak o něco později je v přátelském společenství pánů Casaldáliga a Boffaniho, kterými mluví o třídních bojích a o „bohatství“, které by mohly východní komunistické praktiky darovat církvi.

Po těchto předchozích událostech bys mohl pochopit, jak jsem měla vyboulené oči, když vyslovili tvé jméno při nástupu Habemus Papam. Od této chvíle, aniž bys mě o to požádal, modlím se za tebe a za mou milovanou církev. Od té doby jsem nezameškala ani jeden den.

Když jsem tě uviděla vystoupit na balkon bez mozety, a viděla jsem, jak urazíš protokol vítání, a latinský text ignoruješ ve snaze i v tomto se lišit od ostatních papežů v průběhu dějin, s úsměvem plným obav jsem si hned řekla: „Ano, bez pochyb. To je arcibiskup Bergoglio.

V následujících dnech po tvém zvolení, jsi mi dal nespočet příležitostí, abych se ujistila, že jsi stále tatáž osoba, kterou jsem poznala zblízka, osoba, která se snaží být neustále jiná než ostatní. Chtěl jsi jiné boty, jiný prsten, jiný kříž, jinou pečeť, jiné křeslo, a zašel jsi až tam, že i jiné místo na bydlení a jiný dům než ostatní papežové, kteří se vždy pokorou přizpůsobovali k existujícímu a nevyžadovali pro sebe zvláštní věci.

Právě v těchto dnech jsem bojovala tím, abych překonala bolest, kterou mi způsobil mnou milovaný papež svým odstoupením, se kterým již od začátku jsem se ztotožnila pro jeho jasnou nauku (největší profesor světa), za jeho věrnost ke svaté liturgii, za tu odvahu, kterou bránil správnou doktrínu uprostřed útoků od nepřátel církve, a za tisíc jiných věcí, které nyní nebudu vyjmenovávat. Mám pocit, jestli on kormidluje loď církve, tak doplujeme do bezpečných vod. Jeho odstoupením jsem měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama, ale pochopila jsem, že větry jsou opravdu příliš prudké, a že papežství bylo nad jeho síly, které mu ubývaly jeho věkem a zároveň v tom tvrdém a brutálním kulturním boji, kterým musel bojovat.

Tehdy jsem zůstala velice osamocená v této válce, v tomto zemětřesení a velice silném hurikánu, a tehdy jsi přišel ty, abys ho následoval z kapitánského křesla této lodi. „Máme opět kapitána, musíme být za to vděční Bohu!“ (Bez stínu pochybnosti) dokonale jsem chovala naději, že pomocí Ducha Svatého, modliteb věřících, pocitu z tíhy zodpovědnosti, pomocí spolupracovníků ve Vatikánu a s vědomím, že tě pozorně sleduje celý svět, papež František zanechá za sebou podivínské záležitosti arcibiskupa Bergoglia a jeho obojakost, a bez meškání převezme velení nad stádem, aby obnovenou silou pokračoval ve stopách provedených kroků které zůstaly po tom intenzivním boji, který bojoval jeho předchůdce.

Ovšem, k mému největšímu překvapení a zklamání, můj nový generál místo toho, aby vydal rozkaz k útoku, čas svého papežství promrhával na telefonování své kadeřnici, svému zubaři, svému domácímu, svému roznašeči novin, čím upoutával pozornost na svou vlastní osobu a ne na důležité otázky papežství.

Uteklo od té doby šest měsíců a já od té doby s láskou a celá dojatá vidím, že jsi vykonal tisíc dobrých věcí. Velice (velice a velice) se mi líbí tvé formální rozhovory (s politiky, s uroložkami, s odborníky v oblasti komunikace a v Jornada de la Pazu. - Den světového míru – atd.), tvé sváteční homilie, protože v nich je cítit starostlivá příprava a hloubavé zvažování u každého použitého slova. Tvoje slova a řeči sloužily mi jako opravdový pokrm pro mou duši a pro mého ducha. Velice se mi líbí, že tě mají rádi davy a tleskají ti. Ty jsi papež, hlava mé církve, Kristova církve.

Zároveň – a to je důvod, proč píšu můj dopis – musím říci, že ne méně jsem trpěla (a trpím) kvůli spoustě takových tvých slov, které na mne působily a působí jako rána pod pás v tom mém snažení abych zůstávala věrná papeži a jeho učitelskému úřadu. Jsem smutná, ano, ale nejlepší slovo, kterým dokáži vyjádřit svoje pocity, je zmatenost, bezradnost. Opravdu nevím, co mám dělat, nebo co mám říci, nevím na co mám lpět, a nad kterými věcmi mohu přelétnout. Potřebuji, abys mi ukázal směr, můj milovaný papeži Františku. Opravdu velice trpím od této zmatenosti, která mě úplně ochromuje.

Můj velký problém je ten, že velkou část svého života jsem zasvětila studii Svatého písma, tradici a projevům učitelského úřadu církve proto, abych pevnými argumenty mohla bránit svou víru. A nyní zde stojím s těmi jasnými základy, které se dostávají do rozporu tím, co říká a dělá můj papež. Jsem velice zmatená a potřebuji, abys mi řekl, co mám dělat. Na vysvětlenou ti uvedu několik příkladů.

Neumím tleskat takovému papeži, který nepoklekne před svatostánkem, ani po proměnění, jak to předepisují předpisy pro obřady, ale neumím tě za to ani kritizovat, vždyť ty jsi papež.

Benedikt XVI. nás prosil ve své encyklice Redemptoris Sacramentum, abychom informovali místní biskupy, jestli uvidíme nějaké nedodržování či zneužívání ve spojitosti s liturgií. Ovšem koho musím informovat, papeže či koho kdo nad ním stojí, když ani papež nerespektuje liturgii? Nebo papeže není třeba hlásit? Nevím co mám dělat. Nebo si nevšímat pokyny našeho emeritního papeže?

Nemám radost ani z toho, že jsi zrušil používání pateny a klekadel pro lidi chodící ke svatému přijímání, a ještě méně se mi líbí, že nikdy se nesnižuješ k tomu, abys sám podával hostii jako svaté přijímání, a ještě méně se mi líbí, že sebe nikdy nenazýváš papežem ale pouze římským biskupem a že již nenosíš rybářský prsten. Ale kvůli těmto věcem nemám nárok mít námitek, vždyť sám jsi papež!

Nejsem hrdá na to, že na zelený čtvrtek jsi umyl nohu jedné muslimské ženě, protože to je otevřená urážka liturgických norem. Ovšem nemohu říci nic, protože ty jsi papež, kterého mám v úctě, a ke kterému mám být věrná.

Způsobilo mi obrovskou bolest, že jsi potrestal řád františkánů od Neposkvrněné, jen proto, že mši oslavovali v tradičním obřadu na základě vyloženého povolení, které existuje od tvého předchůdce, Benedikta XVI. v jeho motu proporio s názvem Summorum Pontificum. Jejich potrestání znamená útok na učení předchozího papeže. Ovšem komu se mám postěžovat, postesknout svoji bolest? Ty jsi papež!

Nevěděla jsem, co si mám myslet, nebo co mám říci, když jsi veřejně tropil posměch z jedné skupiny, jejíž členové ti poslali duchovní kytici, protože „oni jsou ti, kteří počítají modlitby.“ Růženec je obdivuhodná tradice církve, co si o tom mám myslet, jestli se to nelíbí mému papeži, a posmívá se těm, kteří obětují tuto modlitbu za něho?

Mám tisíc přátel, kteří jsou jsou ochránci života právě proto, že jsou katolíci. Které jsi hodil do prachu tím, že jsi je před několika dny označil za posedlé a přehánějící. Co mám dělat? Vám je utěšovat tím, že tvoje slova mám zdeformovat a tím je umýt aby byla čistá? Či je mám urazit tím, že tvé prohlášení mám opakovat, a mám jim říci, že hodlám být věrná svému papeži a jeho učení?

Na světovém setkání mládeže jsi naváděl mládež, aby „dělali randál na ulici“.

To slovo (lio španělsky – převrať) nakolik já vím, je synonymou nepořádku, chaosu, a konfuze. Opravdu bys rád, kdyby to dělala katolická mládež na ulicích? Není dost chaosu, zmatku, nepořádku ve světě? Je třeba ho prohlubovat?

Znám spoustu osamocených žen, které jsou velice veselé, velice sympatické a velkodušné a které jsi trefil přímo do srdce, když jsi prohlásil, že jeptišky nemusí mít podobnou tvář jako stařenky. Velice jsi urazil moje kamarádky i mě až do hloubky mé duše, vždyť na tom nic není nic zlého, když někdo zůstane osamocený a svůj život zasvěcuje dobrým věcem (ve skutečnosti katechizmus samostatnost hodnotí jako poslání). Co mám říci mé kamarádce, staré panně? Že papež nemluvil vážně, (což si nemůže dovolit), nebo je lepší, když řeknu, že podporuji papeže, protože každá osamocená žena má ve tváři výraz zatrpklé řeholnice?

Před několika týdny jsi řekl, že „čas ve kterém nyní žijeme, patří mezi nejlepší časy Církve“. Jak může něco takového vyslovit papež, když všichni víme, že miliony mladých katolíků žijí v hříšném svazku a miliony katolických manželství používají antikoncepční prostředky, když rozvody jsou jak jejich každodenní chléb, a miliony matek usmrcují své nenarozené děti pomocí katolických lékařů, když jsou miliony podnikatelů, kteří nejsou vedeni sociální nauku církve, nýbrž ambicemi hrabivé chamtivosti a lakomstvím. Když jsou tisíce kněží, kteří praktikují zneužívání liturgie, když je několik set milionů katolíků, kteří se nesetkali s Ježíšem, protože neznají ani nejzákladnější poučky své víry, když výuka a vlády jsou v rukách svobodných zednářů, když světová ekonomie je v rukách světového sionizmu? Tato doba by byla nejlepší dobou církve?

Když jsi to vyslovil, milovaný papeži, zachvátila mě panika a lámala jsem si hlavu, jestli jsi myslel vážně, co jsi řekl. Jestli kapitán lodě nevidí vztyčující se ledovec, pak je velice pravděpodobné, že dojde k nárazu. Řekl jsi to vážně, protože v to věříš, nebo to byl pouhý „rétorický tah“?

Mnoho řečníků v oblasti víry se cítilo zmoženě, když jsi řekl, že není třeba mluvit o tématech, o kterých Církev již mluvila a které jsou v katechizmu. Řekni mi můj milovaný papeži, co máme dělat my křesťané, kteří chceme být věrní papeži, nauce svaté katolické Církve i její tradici? Máme zanechat hlásání slova, i když svatý Pavel nám řekl, že „hlásej vhod či nevhod!“ (2 Tim 4-2)

Rozlučme se se smělými hlasateli slova, násilím je ztišme, přičemž poplácávejme na ramenou hříšníky, a lichotivě jim říkejme, že jestli umí a mají chuť do toho, mohou si přečíst katechizmus, aby věděli co hlásá Církev?

Pokaždé, když mluvíš o „pastýřích načichlých od stáda“, myslím vždy na kněze, kteří se nechali nakazit od světských záležitosti a ztratili vůni kněžského svěcení, aby nabrali nějaký hnilobný pach. Já netoužím po pastýřích načichlých od oveček, nýbrž chci takové ovečky, které sami nepáchnou od hnoje, protože je jejich pastýř vede a neustále je udržuje v čistotě.

Před několika dny s těmito slovy jsi mluvil o pozvání Matouše: „Zanechá ve mne hluboký dojem počin Matouše, lpí ke svým penězům, jakoby řekl: » Ne, mne ne! Tyto peníze jsou moje!« Nevydržela jsem, abych tvá slova neporovnala s evangeliem (Mt 9,9), s tím, co sám Matouš píše o svém pozvání: „Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.“

Nevidím, kde v tom lpí Matouš k penězům, jako že nevidím ani na obrazu od Caravaggia: Caravaggio: Pozvání Matouše: Zde vidím dva odlišné děje zasazené do klamné exegeze. Komu mám věřit? Evangeliu či papeži, vždyť ráda bych byla věrná Evangeliu i papeži.

Když jsi mluvil o ženě, která po svém rozvodu a potratu žije v konkubinátu, řekl jsi: „Nyní žije v pokoji.“ Ptám se, může-li žít v míru žena, která se vědomě vzdálila od Boží milosti?

Předchozí papežové, od svatého Petra až po Benedikta XVI. hlásali, že nelze nalézt mír když se vzdálíme od milosti Boží, ale František to vyvrátí. Čeho se mám držet, učitelského úřadu Církve ve všech dobách, nebo k novotě? j

Jestli chci být věrná papeži, mám ode dneška tvrdit, že pokoj lze nacházet i v hříšném životě?

Když jsi jen tak nadhodil tuto otázku, aniž bys podal nějaké vysvětlení, asi tak jak to má dělat zpovědník – vyvolal jsi tím dojem, jako bys chtěl otevřít schránku Pandory, protože dobře víš, že stovky kněží dávají klamné rady v otázce soužití v konkubinátu. Papeži, můj milovaný papeži, proč jsi nám nedal vysvětlení alespoň několika slovy, co se má radit v podobných případech, místo toho abys vzbudil pochybnosti v upřímných srdcích.

Kardinála Bergoglia jsem znala téměř familiárně, a jsem důvěryhodná svědkyně, že je inteligentní člověk, sympatický, bezprostřední, výřečný a duchaplný. Zároveň se mi nelíbí, že tisk sděluje všechny tvoje vtipy, projevy, protože ty nejsi nějaký vesnický kněz, a nadále ani arcibiskup z Buenos Aires; nýbrž nyní jsi papež, a každé slovo, které proneseš jako papež, bereme pro nás mnohé, kteří tě čteme či posloucháme, jako řádný projev učitelského úřadu.

Drahý můj papeži, napsala jsem toho hodně a tím jsem tě okradla o tvůj čas. Pomocí příkladů, které jsem uvedla (je jich mnohem víc dalších) myslím si, že jsem ti podala potřebný obraz o té nejistotě, bezradnosti a zmatenosti, který prožívám a kvůli kterému trpím.

Jen ty mi můžeš pomoci. Potřebuji takového průvodce, který osvětluje moje kroky na základě toho, co Církev vždy učila, kdo směle a čistě mluví, kdo neuráží ty, kteří pracujeme na tom, abychom byli věrní poslání Ježíše, kdo chleba nazývá chlebem, víno vínem, hřích hříchem, ctnost ctností, i v tom případě, kdyby tím riskoval svou popularitu. Potřebuji tvou moudrost, odhodlanost a jasnou řeč. Pomoz, prosím tebe, protože hodně trpím.

Vím, že tě Bůh obdaroval velkou inteligencí, a tak ve svém snažení, abych se utěšovala, dovedu si představit, že to, co říkáš a činíš, je součástí strategie, která oklame nepřítele, před kterým se ukazuješ s bílým praporem, abys uspal jeho strážce. Byli bychom ovšem rádi, kdyby si se podělil s námi o podrobnostech své strategie, protože i my bojujeme po tvém boku. Protože momentálně neoklameš pouze nepřítele, ale i nás, kteří ani nevíme, kde vůbec je stanoviště našeho velitele, a kde přesně se nachází hlavní bojové linie našich nepřátel.

Jsem vděčná, a děkuji ti ještě jednou za všechno dobré, co jsi vykonal a učinil při příležitosti velkých svátků, kdy tvoje homilie a kázání byly krásné, protože ty mi byly užitečné. Tvoje slova mě ponoukaly, abych více milovala, vždy milovala, lépe milovala a abych ukázala světu láskyplnou tvář Ježíše Krista. Posílám ti moje mocné a láskyplné dětské objetí, můj milovaný papeži, a ujišťuji tě o svých modlitbách. Tebe taktéž k tomu prosím, pro sebe a pro svou rodinu, o které ti přikládám fotografii, abys viděl tváře těch, za které se modlíš.“

Tvoje milovaná dcera, která se za tebe modlí každý den.

Lucrecia Rego de Planas

Huixquilucan, Mexico, 23. září 2013

 

Ode mne (stepanalbert.estranky.cz) vloženo na internet: 31. října 2013

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA